Léto Evropou ve staré Galaxii- Graifenburg

25. února 2014 v 12:53 | Létající holka |  Deník paraglidistky



Léto začíná. Nádech - výdech. Po úmorných, avšak neuvěřitelně silných týdnech v naší překrásné rodné zemi stojíme tady. Vedle rozpadlého domu našeho starého přítele Mirečka v Krkonoších a koukáme na sebe. Jeho malá dcera Majda nás svýma velkýma očima prosí abychom zůstali. Evička, Mirečka žena, se na nás usmívá svým mateřským úsměvem a s rukama založenýma na prsou se s námi tiše loučí. A pak je tu sám Mireček. Neodpustí si narážky na naše nepřiměřené chování a příliž mnoho energie, pak se na nás ale usměje a řekne jen.. "opatrně, děti moje." Takhle nám říká pokaždé. Kdokoliv z naší malé party zaklepe na jeho dveře s prosbou o pomoc, on je zeširoka rozevře s úsměvem na tváři a už běží udělat kafe.

No a pak jsme tu my. Smrkáči.
Jako prvního Vám představím chlapce s ohromnými kudrnatými vlasy a hnědýma hlubokýma očima. Měří asi dvě sta metrů a jako bývalý juniorský reprezentant v lezení Vás do očí praští jeho ohromná ramena. Má prazvláštní povahu, avšak když už pro Vás něco udělá, pochválí Vás nebo se na Vás uměje, vše je mu odpuštěno. Má charisma jako nikdo koho znám. Budu mu říkat kudrnáč.
Jako druhého bych Vám mohla popsat jeho nejlepšího přítele se stejně dlouhými i kudrnatými vlasy avšak svítivě modrýma očima. Je menší postavy, ale lepšího srdce. Je to člověk hodný a starostlivý se špetkou sakrasmu v duši. Nikdy by však nikomu neublížil a co se týče žen, je oproti předešlému příteli, velmi uctivý. Jeho nazvu metalák.
Jako posledního z mého rodinné party Vám povím o příteli, kterého považuji za bratra. Jsme od sebe pouze o rok, nicméně jsme si už v první den padli do oka. Je to rozjařený, divoký klučina s láskou k životu v očích a rovnátkama v puse :-D. Zbytek party stejně jako já řadí do rodiny. Narozdíl od ostatních má světlé vlasy a modré oči, je hubený a velmi velmi zmatený člověk. A jeho nazveme Vlastaman.
V poslední řadě jsem tu já. Malá zrzka s neposlušnými vlasy a mateřskými pudy o své přátele. Vaření, praní, mytí nádobí ... to vše náleží mně. Jsem z nich nejmladší, takže neodpustí sem tam nějkou narážku (ikdyž upřímně, víc to odnáší blonďatý bratr než já). Máme se však všichni rádi, a uděláme pro sebe cokoliv.


Abych se vrátila k původní situaci, Evička objímá kudrnáče, Mireček se do náruče vrhá mně a malá Majda hned za ním. Hrozně si mně a kudrnáče oblíbila a nechce nás za žádnou cenu pustit pryč.
Pak už beze slov nasedáme do tmavě modré Galaxie a s narvaným kufrem vyrážíme vstříc Evropě.

Slunce se stydlivě schovává za velkou porcí smutných mračen, ze kterých se sem tam vykutálý slza dopadající na naše přední sklo. Po chvilce ji však bezcitně smete párek dobře sehraných stěračů. V autě se vznáší prazvláštní opar nejistoty a smutku. Metalák tleskne rukama, vytáhne ohromný stoh cédéček a narve Galaxii do hřtánu rozžhavenou desku Iron Maiden. Nálada se jako lusknutím prstů zlepšuje a všichni naplněni očekáváním a vzrušením razíme na první letošní závod do rakouského Greifenburgu.

Cesta dlouhá, srandy mnoho... všichni jsme naplněni krásou dnešní noci.
Ráno dorážíme do Greifu a už nás vítá nádherný pohled na hory, slunce a idylicky zelené pláně plné krav a dřevěných přístřešků. Kemp je přeplněn hlavně německou mláděží a už se vítáme s našimi českými přáteli. Stavíme auta a stany k sobě a utíkáme na registraci.
Všechno vyřízeno, nasedáme do autobusu spolu s padáky a jedeme. Přestarý vlasatý muž s pořádnou dávkou humoru v srdci řídí náš královský povoz a německá mládež pořvává po celém autobusu. My si klidně povídáme, čteme každý svou oblíbenou knihu nebo rozjímáme s kouzelnými drátky v uších připojených do telefonů a mptrojek. Ušima se nám rozlévá mnoho překrásných tonů naší preferované hudby. Po vysazení na startu ještě pekný kus jdeme pěšky a po doražení nahoru už na nás čeká tlupa hladových organizátorů a čekají na naše závoduchtivé mozky.


Jako první se nám představuje Klaus, hlavní organizátor a poté spoustu dalších lidí, které si stejně nikdo nepamatuje. Po zadání bodů do gpsek a rychlého spořádání skromné svačinky se oblékáme do nervozity z letu. Po pečlivém upnutí do našich vzdušných přátel se suneme na startovní pole. Já si vduchu povídám se svým padákem, který má dvě jasné přezdívky: Káně.. podle názvu Kantega a Fešanda... kterou získala hned po našem prvním setkání. Každý si provádí své vlastní rituály a po zaznění chraplavého anglického hlasu se špatným přízvukem: "The start is open", se všichni piloti dravě hrnou udělat místo svému křídlu a následně bezchybně startují do vzduchu rozevírajícího své laskavé paže spolu se zrádnými zákoutími.

Půl hodiny si ještě každý snaží najít tu nejlepší pozici v uzavřené startovní kružnici. Pozorně naslouchají své vário a jeho melodické pípání, čímž se domlouvá se vzdušnými proudy, který je lepší a který horší... spolu s jejich křídly honosně se pnoucími nad jejich hlavami splývají v jedno tělo a po dosažení nejlepší výšky se tetelí pod sněhově bílými beránky ploucími po obloze. Jakoby se čas zpomalil... hluboké nervozní nádechy závodníků, prsty nervózně chopící řidičky a poslední motlidby k našemu pánu... když v tom se opět ozve špatná angličtina z černé krabičky připevněné na ramenech... "The window is open". Hluboké ticho a čas přepnutý do normálu prolamuje hlasité svištění šňur všech závodníků k dalšímu otočnému bodu dnešního 73. kilometrového tasku. Spoustu malých mravenců se po chaotickém motání kolem sebe sjednocuje a společně se předhání do cíle.

Při točení řádně silného stoupavého proudu, který Vás vynáší výš a výš, se Vám hlavou honí spoustu věcí. Nikoliv však strach o život, nebo myšlenky na smrt. Slyšíte často hrát Vaši oblíbenou písničku, myslíte na tu krásnou souhru se vzduchem a tou neodolatelnou výškou pod Vámi, myslíte na to jak sprostě podvádíte matku přírodu, která Vám jakožto člověku nedala dar létání, a myslíte na to jak se Vám splnil děcký sen. Létání. Přemýšlíte podle terénu, od kud půjdou nejlepší proudy, jaký mrak si Vás trochu přisaje k sobě a který Vás naopak zradí, jaká cesta je lepší, jaká kloubí procento mezi riskem a rychlostí... Vaše hlava se Vám o 200% zvětší a jste schopni vnímat víc věcí najednou než obvykle. Mazlíte se s nebem a ono se mazlí s Vámi.

Pomáháte si spolu s dalšími závodníky, točíte společně stouavé proudy, hledáte jejich jádra... to miluju na závodech v paraglidingu. Není tu taková rivalita. Pomáháte si vzájemně a máte spolu tajné pouto schopnosti vznášet se v oblacích. Rozehřáté skály na dalším otočném bodu k Vám vysílají teplé stoupavé proudy přidzvedající Vás vzhůru. Padák se občas nervózně zakroutí, vy však jako jeho přítel mu dáte jistotu že ho držíte, jste tam s ním a vzájemně si tudíž nedovolíte spadnout.

Další otočák a další a další a pak.... letíte rovně. Po několika hodinách letu už jste vyčerpaní a letíte k cíli, který máte na dosah. Vzduch je klidnější, takže svěsíte ruce, koukáte na svého přítele vzhůru a vysíláte si telepatické signály z krásného letu. Necháte mozek odpočívat a kocháte se tou krásnou hor, slunce a v dálce se třpytícího se jezera utlačovaného kopci okolo sebe. Gps hlásí protnutí cílové pásky a z Vás vše spadne. Vrátí se Vám energie a bezeslov se s padákem domluvíte na nějkou tu srandu. Děláte spolu různé hlouposti, točíte se, spirálujete dolů, wing-overujete, akrobatíte... a pak se přiblížíte k zemi. Jedna z nejnebezpečnějších momentů. paradoxně. Jste v největším nebezpečí v blízkosti země. Vytyčujete si bod na který dosednete a podle výšky kterou mátu pomalu dobržďujete až to příjde... nejprve špička, poté se váha z padáku pomalu přenáší na vaši špičku pravé nohy , levá se přidává, měkká tráva Vás svým teplem opět vítá zpět na zemi kam patříme a pak obě nohy. Popojdete kousek, otočíte se a svému létajícímu přítele dáte pokyn k odpočinku a ulehnutí k zemi. To vše se odehrálo ve dvou vteřinách.


Než se stačím rozkoukat po svých kamarádech, už za mnou beží blon'datý organizátor Klaus, že jsem doletěla jako první žena a che se mnou fousatý německý kamaeraman natočit rozhovor. Moc si z toho nepamatuju. Pár lidí, foťák zběsile ničící mé zorničky a výslech o mém pocitu z létání, jak jinak než ve špatné angličtině. Po nervoznim záchvatu mě uklidnili a s nervozním úsměvem jsem jim pár vět řekla. Odevzdali jsme přístroje na stažení našich letů, uvařili pořádnou porci jídla a po horké sprše a převléknutí do šortek s tílkama jsme si sedli do stínu Galaxie a narvaly si pupky. Sbalili jsme padáky do batohů a šli se vykoupat do jezera. Umyla jse nádobí a po večerech nad Radegastem a spoustou srandy jsme ulehli do svých přepychových lóží skládajících se z vyfukujících se zaplepovaných karimatek, polštářů zapomenutých doma na stole a děravých spacáků.
V noci jsme Vlastamanem vylezli ze stanů a ustlali si spolu pod širým nebem. Zima k nám přicházela ze samotného vesmíru a oslepoala nás svou ohromností. Nekonečné množství hvězd a krásy. Po náročném dni jsme však místo kochání jsme po pár vteřinách usnuli.


Ráno nás škodolibě přivítalo velké množství rosy a první paprsky stále ještě nehřejícího slunce. Postavili jsme na čaj a s rozespalými obličeji jsme protahovali svá rozlámaná těla. Den jako předchozí, rychlé nasednutí do autobusu, briefing a pak... pauza. Na startu se nám začlo plížit několik naštvaných a nebzepečných mračen. Násilně zakrila slunce a vyslala na nás pochmurný chlad. Jako oběť jsme využili padák našeho kamaráda Samuela a schovali se pod něj. Četli si knihy, poslouchali hudbu a tak dál a tak dál.

Organizátoři nechtěli přijít ani o den, takže závod stejně odstartovali. Spoustu lidí posedalo na zem, nedolítli a na vlastní pěst museli dostopovat zpět do kempu. Zvláštní den. Hned co jsem se dozvěděla že Vlastaman, můj malej bráška, se zřítil na své neposlušné Veze čtyrce do hor. Strach mi vysál veškeré barvy a vše bylo černo- bílé. Celá naše parta strachy nedýchala. Volal nám a zněl hrozně vyděšeně. Ležel někde v horách, držel se kamenů aby se nezřítil dolů a modrající ruka spolu s ohromnou bolestí zad mu vháněla paniku do hlasu. Po dvou hodinách vrtulník konečně přiletěl a odvezl našeho Vlastamana do nemocnice o 50 kilometrů dál. Se slzami v očích a roztřesených hlasem jsem narvala kudrnáče do auta a přiměla ho okamžitě jet za ním. Metalák s námi samozřejmě vyrazil taky a nyní, pouze ve třech, jsme opět hnali naší starou Galaxií připočítat dalších pár kilometrů.

Jen co se otveřeli dveře od jeho pokoje, už jsem tam vlítla a bez ohledu na jeho zranění jsem po něm skočila a vlepila mu na tvář ohromnou pusu. Štěstí se mi rozlilo po páteři. Žije. Dlouhé rozhovory v nemocniční kantýně jsme zakončili opětovném navrácení do kempu, stále bez Vlastamana. Jakoby i počasí smutnilo. Už v Lienzu nám olizovala paty bouřka, před kterou jsme tak usilovně spěchali. Potřebovali jsme poklidit veškeré věci na našem stanovišti a bouře ne a ne zpomalit. Dorazili jsme jen tak tak a za doprovodu pláče ze smutných mraků jsme házeli věci do auta.

Organizátoři se nás zeptali co náš kamarád a pak si opět šel každý po svém. Deštivý večer jsme proseděli pod otevřeným kufrem Galaxie s flaškami bílého vína a rozpačitými pocity. Humor se nám vrátil do tváří po upití značné části a pak už jsme si z toho všeho dělali srandu. Však nám ho zítra zase vrátí :-).

Ráno Vlastaman s hlavou vzhůru, sádrou na ruce a odřeným obličejem vstoupil na start a vysloužil si potlesk napuštěn uznáním od zbytku závodníků. My, jaožto jeho rodina, jsme mu šli po boku a byli štastni, že náš skromný počet je opět kompletní. Task byl zrušen kůli dešti a další bouři, takže jsme vichni rychle sletěli dolů a dali si regenarční den. Byl to tak proválenej den, že si ho ani moc nevybavuji. Večer byl však o něco horší.
FREE BEER PARTY FOR PILOTS! Shrnu to. Pamatuji si, jak jsem si povídala s německými piloty a pak tma. Ráno mě metalák s laskavým úsměvem a špetkou výsměchu budí na dnešní závodní den. Vypotácela jsem se ze stanu ještě s lehkou mírou alkoholu v krvi a snažila si rozvzpomenout na včerejší večer. Nic. Nebyla jsem sama. Většina ze závodníků vypadala ráno opravdu špatně a rozhodně jsem nebyla sama, kdo startoval a svelkou nevolností.


Špatný den. Nemohla jsem odstartovat a až na potřetí mi fešanda odpustila a po slibu že už to neudělám se se mnou vznesla vzhůru. Dělala mi naschváli né že ne. Padala mi na hlavu, zlobila mě celý den. Po dlouhém letu jsem přistála a zhroutila se k zemi. Kudrnáč seděl se svou matkou co nás přijela navštívit u Galaxie a zrovna jí ukazoval svou pozvracenou bundu. Taky břebral. Odevzdala jsem přístroje a vrátila se k nim. Vyprali jsme bundu a spolu s metalákem, který mi líčil večer jsme se sunuli na vyhlášení. Jako pilotka sponzorovaná formou UP jsem si musela vzít jejich tričko a kluci zase triko Gradientu. Výsledky jsem sledovala jen zběžně, ale po dnešním prohřešku jsem byla přesvědčena že mi odečtou nějaké body.

Jen odbočím. Bylo mi mým přítelem Metalákem vylíčeno, že jsem se tam náramě bavila s němci a když mě Kudrnáč odtahoval od nich se záměrem, aby mě nějak nezneužili a kdo ví co všechno. Jelikož měl sám dost upito, začal kolem vrátnice jezdit na ukradeném růžovém kole a mě vydal napospas Klausovi. V telefonu jsem našla fotku jak ho fotím u něj v autě zatímco mu vykukuje hlava z podpeřiny. Je mi hrozně.


Během vyhlašování jsme se bavili, komentovali nechutně vypadající němce, když v tom přišla ženská kategorie. Páté místo, čtvrté, třetí a druhé místo vyhrála jediná česká pilotka ve věku 17. let Sabina Loudová na Kanteze XC2. V naší partě se rozhostilo ticho. Všichni nevěřícně vystřelily pohledy na Klause a jeho papír v ruce. Moje tvář se zalila krví a rozpačitě jsem se rozhlížela po zbytku závodníků, kteří na mě zírali s výrazem kterému jsem nerozuměla. Metalák mě postavil na nohy a pobídl mě ať jdu. Ostatní závodníci tleskali a odvahu mi dodalo až když se roztleskala a rozpískala i moje česká partička. Přišla jsem ke Klausovi, ten mě obdařil úsměvem jeho zářově bílých zubů a pohodil svými blond vlasy. "Congratulations Sabina." řekl hrdě a dělal jakože neslyší posměšky z davu závodníků na naši adresu. Políbil mě a to dodalo impuls mým přátelům na pořádnou průtrž pískání a tleskání. Blbci.


Nakonec jsem se dozvěděla, že mě předletěla Melanie hlavně díky mému opuštěnému tasku věnovaný Vlastamanovi a následně i penalizaci za mou poslední chybu. Dostali jsme krásné trofeje se skleněnými orly na mramorových podstavcích, velmi drahou bundu s nápisem PILOT a nějaké průkazy s diplomem a šampaňským. Zlili nás dostatečně a gratulace byli také nekonečné.


Utekla jsem co nejdříve to šlo a začli jsme balit na cestu. Odnášela jsem krabici s jídlem, když v tom za mnou přišel němec kterého jsem si matně vybavovala z autobusu. Začal se semnou bavit a naše konverzace nabírala směr po šipce: Podivno. Nakonec kolem mě prošel kudrnáč s výsměšnou poznámkou.. "s ním ses líbala." Zakoktala jsem se, omluvila se že jsem opilá a rozdrtila tak jeho německé srdce na tisíc kousíčků, které po nás zšlapalo do země dalších tisíce kempistů. Naskočili jsme do auta a rozjeli se k závoře ukončující kemp. Naposledy jsme se rozloučili s Klausem a po projetí branami kempu jsme se vydali na pospas divokému světu dál po naší cestě Evropou ve staré avšak milované Galaxii....


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Létající holka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama