Léto Evropou ve staré Galaxii- Chorvatsko

25. února 2014 v 16:15 | Létající holka |  Deník paraglidistky



.... opět v autě. Vlastaman mi slintá na rameno a jeho lehké chrápání se ze všech sil snaží přeřvat skupina Foals z útrob staré Galxie. Mezi závodama máme ještě pár dní volno, tak jsme se rozhodli vyrazit prohřát naše stuhlé svaly do středozemního moře. Kudrnáč tam jezdil jako dítě se svou matkou, takže se ujal vedení. (Ne že by tomu kdy bylo jinak) ;-).

Probouzí mě střídání Metaláka a ukládání Kudrnáče k zaslouženému odpočinku po několika stech kilometrech. Sedám si doprostřed a koukám spolu s Metalákem na cestu. Nemluvíme, jen se ládujeme tím krásným okamžikem kdy měsíc v úplňku pomalu hladí vysoké hory doporvázející naší cestu. Po nějaké té hodině už síly opouští i mou mysl a upadám do hlubokého spánku hned k Vlastamanovi.

Po těžkých snech pomalu otvírám oči a za volantem opět sedí Kudrnáč. Slunce pomalu vychází a my se řítíme po dálnici za střibřitou kaluží táhnoucí nás k sobě. Horko začíná být neúprosné a zásoby vody stále nepatrnější. Zastavujeme v nejrozpadlejším obchůdku pro nějakou tu vodu a pár housek, neboť naše finanční situace převzala po předešlých závodech status ŽALOSTNÁ. Vjíždíme do města vyměnit peníze na nějaké kuny a jako správní gentelmani nechávají platit mě. Zatímco elektrická mašina požírá mou platební kartu a vysává z ní život, do dutin se nám krade odporná chuť rybyny a žaludky na to jasnš odpovídají hlasitým sténáním. "Myslíte na to co já?" zašeptal Metalák a jako odpoveď se mu dostal ,hned po tom co mi bankomat vyzvracel pěknou sumičku kun, závod do rybárny. Vrazili jsme tam jak hladoví tygři a začli bezhlavě házet do košíků čerstvé ryby, kalamáry i ústřice. "Musíme s tím šetřit." padlo rozhodnutí po vyblajznutí většiny našich kun. "Ať neumřem hlady."

Hned vedle se ozýval typický řev z farmářské třžnice kde jsme nakoupili pár rajčat a cibulí. Nasedáme v odpoledni do auta a projíždíme se po Chorvatském pobřeží. Za přicházejícího večera přijíždíme do kempu kde se dozvídáme, že musíme přijet až zítra. Nadchází poškrábání po rašících vousech na klučičích bradách, hluboké zamyšlené výrazy a debata co dál. "No co.. zajedem někam hluboko do lesa a tam to přechrápem."
Okolo jedné ráno konečně nacházíme bezpečně zašité místo v Chorvatské divočině a autem opatrně zajíždíme do černočerné tmy nehostinného lesa. Jdu jako první s baterkou v ruce a strachem v očích. Hned co se tam objevilo první zvíře, s jekem skáču Metalákovi na záda a odmítám jít dál. Nakonec jsme dorazili na menší možnost přespání a okamžitě rozložili naše zdevastované noclehy. Nebe problikávající mezi stromy nám opět odhaluje krásu Vesmíru a cikády neúprostě falešně zpívají svůj repertoár. Ve strachu a kousání větviček konečně usínáme.

Hned co sen bezpečně odešel, rozevírám oči. Vlastaman se tulí k mým nohám a já zas ke Kudrnáčovým. Jedinej Metalák si v klidu spí pohodlně. No... pohodlně. Vrámci možností. Pomalu se sbíráme ze země a nenápadně jakoby nic opouštíme naše kempoviště nedotčené. Okamžitě vyrážíme kempu a těšme se na trochu civilizace.

Zklamání. V kempu je narváno a jediný kousíček pro nás je obsazen rodinkou velmi agresivních mravenců. No co... někde být musíme. Děláme si provizorní přístřešek kam se na chvilku schováme před ubíjejícím horkem a napijem se vody. Tři... dva... jedna... JDEM K MOŘI NEBO CHCÍPNEM!


Voda krásně studená, šnorchly a ploutve připraveny. Jako první do vody z rozpálenýchú útesů skáče Metalák. Hned po vynoření nastává hlasité vydechnutí a opětovné potopení. To asi znamená že voda je dobrá. Hned na to tam skáče Vlastaman s Kudrnáčem a už se rochní v ledové vodě. Já se opatrně stavím na pokraj a vdechuji slaný vzduch, pode mnou temně modrá voda a slunce kreslící pihy na mou bledou kůži. Poslední nádech, zavírání očí a opět mizející půda pod nohama. Let však netrvá dlouho jako obvykle a po vteřině už mé tělo poliká ohromné množství slaných hlubin a bere mě jako součást sebe. Chlad rozlévající se mým tělem je zpočátku nepříjmený, následně však velmi ulevující. Plaveme, potápíme se, lovíme mušle a topíme se navzájem.

Opalovačka po vyčerpávající koupeli je velmi příjemná a naše kůže pomalu chytá nádech červeně. Opět vytahujeme knihy a odpočíváme jako králové. V tom se objevuje Kudrnáčův bratr s lodí a širokým úsměvem. "Vidíte tamhleten ostrov?" zeptá se. Všichni pomalu nadzvedáváme hlavy a hledíme jeho směrem. "Jo." ozve se sborem. Janek v tu chvilku vytahuje provaz, ploutve, a brýle a dodává. "Chcete se tam podívat?" Mně až jako poslední došlo, že do lodi se vjedem tři a zbylí dva budou taženi za lodí na laně. Smolíka si vytáhl Kudrnáč s Metalákem a tak si dva kámoši plácnou a už se chytají provazu s brýlemi na očích a ploutvemi na nohách. Pomalu se rozjíždíme a s Vlastamanem a slaměným kloboukem vyrážíme na ostrov. Vítr nám bije do očí a ochlazuje naše rozpálená těla. Po pr desítkách minut doplouváme k ostrůvku a vyhazujeme kotvu. Šnorchlujeme, hledáme opět mušle a nakonec šplháme na kamenitý břeh s vychlazeným Radgem v rukách a solí kousající naši kůži. Bezeslov se rozhlížíme po moři a nedalekém Chorvatském pobřeží, usrkáváme pivo a usmíváme se na sebe.
Cestou zpět smolíka mám já a opět kudrnáč, takže se chytám lana a nechávám se vláčet za lodí. Po několika minutách selhává síla a já se pouštím. Zahaluje mě panika z černočerné hlubiny podemnou a po pár uklidňujících slovech Kudrnáče se opět chytám a jemně si obvazuji lano okolo zápěstí. Cesta je nekonečná, proud vody za lodí nám stahuje plavky a na mě křičí Kudrnáčův bilý zadek. Boží. Konečně dorážíme na pobřeží a úplně vysílení sebou mrskáme do písečného místečka mezi kameny.

Ve chvilce kdy naše žaludky mezi sebou opět vedou vášnivou debatu zjišťujeme že se shyluje k pozdnímu odpoledni a jedli jsme naposledy včera. Spěcháme do kempařské lednice pro bohaté zásoby mořských plodů a už vytahujeme pánev s vařiči. Krájíme farmářská rajčata s cibulí, rozpalujeme do žhava zlatavý olej a sliny nám tečou proudem po spálených bradách. K naší malé výpravě se opět přidává kudrnáčova mamča s bratrem a přidávají nám nějaké pečivo které přichází vhod. Mravenci se přidávají k hostině a za ochlazujícího se večera si rveme břicha rybama. Jako zálivku používáme Radga (Radegasta) a teplý vánek hladí naše spokojené duše.

Po dlouho dlouhé sprše s plnými žaludky přemýšlíme kam zalehnem. Mravenci nepřipadají v úvahu a jinde není místo. Co se dá dělat, bereme čm dál roztrhanější spacáky a jdeme na pláž. Je dost kamenitá, takže každý kus oblečení pod sebe je jako dar seslaný z nebes. Ulehám mezi Metaláka a Kudrnáče, kteří se ke mně přátelsky tulí. Za doprovodu ukolébavky z mořských vln usínáme a čekáme na další den.


Někdo mě vyrušuje ze sna svým šťoucháním. Neochotně otvírám oči a vidím kudrnáče jak háže kameny po Vlastamanovi. "Stávej vole jeden." zakleje po desátém neúspěšném pokusu. Náš kamarád oči otvírá ještě neochotněji a nabručeným hlasem nadává. "Chtěls vidět východ slunce nad mořem, tak tady ho máš." zamračí se na něj Kudrnáč a ukáže směrem k nádhernému výhledu. Nad nekončícím mořem pomalu vykukuje žhavé, ještě ospalé slunce a pomalu se škrábe vzhůru. Pobřeží i nás začíná zahalovat zlatým světlem a postupně přicházejícím teplem. Metalák procitá také a už si tam sedíme. Čtyři smrkáči na druhé straně Evropy. Jsme daleko od domova, sami... ale šťastní.


Jakožto mladí bezmozkové už nám cuká žilka když vidíme ty nádherné cumuly rozlévající se po tmavě modrém nebi okolo hor. Házíme věci do auta a opouštíme kemp přecpaný tlustými rodinkami se spálenými prasečími děcky v honosných karavenech a razíme k horám. Cestou zastavujeme někde u cesty na prašném místečku s výhledem na moře a obědváme. Metalák mistrovsky rozvařil špagety do břečky neurčité konzistence a po smíchání s trochou ústřic a všeho co nám přišlo pod ruku to dalo dohromady pokrm vandráků, což jsme konec konců tak trochu byli. Zatímco si naše tělo snaží poradit s nelehkým úkolem zvným dnešní oběd, my se vydáváme na chvilku na pláž.

Je malinká a nikdo tam není. Jsou na ní jemné oblázky a po přečtění nekolika stran z našich knížek se opět vrháme do moře. Plaveme dál a dál až na vzdálený výčnělek útesu z moře. Pod nohama máme opět černočernou hlubinu a mě opět zachvacuje studený polibek paniky. Metalák mě vklidu uklidňuje a Vlastaman se kření. V tom se předemnou objevuje z moře cosi neznámého a po krátkém zastavení a následném zběsilého rozbušení mého srdce se s jekotem otáčím a za doprovodu vodopádu slz plavu zpět na břeh. Něco mě však opět chytá za nohy a já na pokraji smrti zjišťuji... že je to můj debilní kamarád Kudrnáč. Ta věc v jeho ruce byla GoPro kamera, takže máme opravdu překrásný záběr.

Po několika seskocích z útesu se vracíme na břeh, sušíme se a jedeme dál. Cestou jsme zahlédli v horách jeskyni, nad kterou je místo kde by se dalo odstartovat. Během výjezdu vzhůru zastavujeme pro nějaké to víno a pokračujeme dál. Zastvaujeme na konci cesty kde opět s překrásným výhledem doděláváme zbytek ústřic a kalamár, čímž zahlazujeme dnešní oběd výbornou večeří. Moučnitá veka, kterou jíme už přes dva týdny nám nejde přes pusu a zbytek rajčat nám pomůže jídlo spláchnout. Berem padáky, spacáky a vyrážíme pěšky vzhůru. Cestou naši oči pohltila tma, takže za doprovodu baterek šplháme do hor. Po nějaké době konečně dorážíme k jeskyni a vyčerpaní hážeme věci do chladné jeskyně.

Výhled je jeden velký nechutný kýč. Jeskyně, v dálce moře s osvětleným pobřežím a ohromným měsícem nad mořem. Otvíráme teplé bílé víno a dáváme si do nosu. Ve skvělé náladě, příjemně unavení uleháme do prašné kamenité jeskyně a opět upadáme do světa snů.

Ráno nás probouzí teplé sluneční paprsky, takže neváháme a bereme lezecké věci. Je to přece skála ne? Po nějaké té hodině lezení došly zásoby vody a my měli problém. Všichni dehydratovaní jsme šplhaly opět o něco výš na naše vysněné startoviště a rozhlíželi se kolem. Všude ostré křáky a smrt pro mě... pavouci. Naše pilky konečně našli uplatnění a už už jsme přeřezávali křáky. Po půl hodiny likvidování naše poškrábané ruce uchopily padáky a začli jsme vybalovat. První startoval Vlastaman. Na druhý pokud přemluvil svou Vegu že se nemá čeho bát a bezhlavě se vrhnul přes hranu jeskyně a jakmile šlápl do prázdného srázu, už si to plachtil.


Pak jsem přišla na řadu já. Start byl malý a strach mě pohlcoval čím dál víc. Napoprvé se mi nezadařil start, napodruhé jsem si nevšimla balvanu za sebou a skutálela jsem se z něj jak bučmeloun a nakonec jsme našli s fešandou kompromis a vzlétli za Vlastamanem. Po pár vteřinách ve vzduchu jsem si všimla posledního křáku hladově obepínajícího mou nohu a trnů zařezávajících se do mé opálené kůže. Po dlouhé boji jsem ho setřásla a nohy zandala do sedačky. Opět to krásné mazlení se vzduchem. Létání, hledání stoupavých proudů a čistá mysl. Všechny problémy zůstávají dole a vy jste nahoře naprosto volní. Neustále mě štípe noha a tak ji vyndávám abych si ji prohlídla a zjišťuji že je ošklivě pořezaná od zlého křoví. Ze sedačky mi vykapává krev a já se zastavím. Stojí mi to za to nebo ne?


Jistě že ano :-). Létám dál a bolesti si nevšímám. Potkáváme se ve vzduchu a plachtíme. Výhled je neuvěřitelný a my zjišťujem jak máme krásné životy. Jakmile žízeň začíná nabírat nebezpečných rozměrů, přistáváme na malém fotbalovém hřišti. Já přistanu první a Vlastaman mi opět přivodí zástavu pumpy tím, že málem naráží do střídačky. Dopadlo to dobře, ale dostal vylágoš.

Všichni se scházíme a potichu se krademe do cizího kempu natočit vodu a vysprchovat se. Jakoby nic odcházíme pryč, naskakujem do auta a lahodně vychutnáváme studené vody. Rozmazleně se stavujem v krámě po ohromný zlevněný meloun a už si to štrádujeme na pláž. Zapomněla jsem zmínit, že v Greifenburgu jsme si zamilovali potrhlé souboje v beach voleybalu, takže jsme vytáhli naše starého kulatého kamaráda a už si dávali zápas. Odpočinkové přestávky jsme vyplňovali ohromnou porcí rudého melounu a teplého piva. Nemůžem si hold moc vybírat no. Po tom co jsme celý ulepení od melounu a písek se nám začíná otravně lepit na zadek, běžíme k moři. Klouzačka si kluky přitáhla jak magnet, takže na ní dováděli celé hodiny. Pak si všimli že se nekoupu a bez srdce mě hodili do moře. Bylo by to fajn, ale moje potrhaná noha vcelku zaprotestovala. Jakmile si to uvědomili, uplatili mě zmrzlinou za posledních pár kun, které nám zbyly. Až pak jsem se dozvěděla, že přemluvili prodavače aby jim to dal za polovic, protože ani na ni jsme neměli dost peněz. :-D

Sušíme se, nasedáme do auta a vyrážíme dál. Zase na cestě jako jack Kerouac. Tentokrát se řineme do nádherného Slovinska na Germany open, kde na nás čeká organizátor Gasper, ledová tyrkysová Soča, hřebeny hor a přenádherná Slovinština...




POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.....

Létající holka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama