Léto Evropou ve staré Galaxii- Chorvatsko

25. února 2014 v 16:15 | Létající holka |  Deník paraglidistky



.... opět v autě. Vlastaman mi slintá na rameno a jeho lehké chrápání se ze všech sil snaží přeřvat skupina Foals z útrob staré Galxie. Mezi závodama máme ještě pár dní volno, tak jsme se rozhodli vyrazit prohřát naše stuhlé svaly do středozemního moře. Kudrnáč tam jezdil jako dítě se svou matkou, takže se ujal vedení. (Ne že by tomu kdy bylo jinak) ;-).

Probouzí mě střídání Metaláka a ukládání Kudrnáče k zaslouženému odpočinku po několika stech kilometrech. Sedám si doprostřed a koukám spolu s Metalákem na cestu. Nemluvíme, jen se ládujeme tím krásným okamžikem kdy měsíc v úplňku pomalu hladí vysoké hory doporvázející naší cestu. Po nějaké té hodině už síly opouští i mou mysl a upadám do hlubokého spánku hned k Vlastamanovi.

Po těžkých snech pomalu otvírám oči a za volantem opět sedí Kudrnáč. Slunce pomalu vychází a my se řítíme po dálnici za střibřitou kaluží táhnoucí nás k sobě. Horko začíná být neúprosné a zásoby vody stále nepatrnější. Zastavujeme v nejrozpadlejším obchůdku pro nějakou tu vodu a pár housek, neboť naše finanční situace převzala po předešlých závodech status ŽALOSTNÁ. Vjíždíme do města vyměnit peníze na nějaké kuny a jako správní gentelmani nechávají platit mě. Zatímco elektrická mašina požírá mou platební kartu a vysává z ní život, do dutin se nám krade odporná chuť rybyny a žaludky na to jasnš odpovídají hlasitým sténáním. "Myslíte na to co já?" zašeptal Metalák a jako odpoveď se mu dostal ,hned po tom co mi bankomat vyzvracel pěknou sumičku kun, závod do rybárny. Vrazili jsme tam jak hladoví tygři a začli bezhlavě házet do košíků čerstvé ryby, kalamáry i ústřice. "Musíme s tím šetřit." padlo rozhodnutí po vyblajznutí většiny našich kun. "Ať neumřem hlady."

Hned vedle se ozýval typický řev z farmářské třžnice kde jsme nakoupili pár rajčat a cibulí. Nasedáme v odpoledni do auta a projíždíme se po Chorvatském pobřeží. Za přicházejícího večera přijíždíme do kempu kde se dozvídáme, že musíme přijet až zítra. Nadchází poškrábání po rašících vousech na klučičích bradách, hluboké zamyšlené výrazy a debata co dál. "No co.. zajedem někam hluboko do lesa a tam to přechrápem."
Okolo jedné ráno konečně nacházíme bezpečně zašité místo v Chorvatské divočině a autem opatrně zajíždíme do černočerné tmy nehostinného lesa. Jdu jako první s baterkou v ruce a strachem v očích. Hned co se tam objevilo první zvíře, s jekem skáču Metalákovi na záda a odmítám jít dál. Nakonec jsme dorazili na menší možnost přespání a okamžitě rozložili naše zdevastované noclehy. Nebe problikávající mezi stromy nám opět odhaluje krásu Vesmíru a cikády neúprostě falešně zpívají svůj repertoár. Ve strachu a kousání větviček konečně usínáme.

Hned co sen bezpečně odešel, rozevírám oči. Vlastaman se tulí k mým nohám a já zas ke Kudrnáčovým. Jedinej Metalák si v klidu spí pohodlně. No... pohodlně. Vrámci možností. Pomalu se sbíráme ze země a nenápadně jakoby nic opouštíme naše kempoviště nedotčené. Okamžitě vyrážíme kempu a těšme se na trochu civilizace.

Zklamání. V kempu je narváno a jediný kousíček pro nás je obsazen rodinkou velmi agresivních mravenců. No co... někde být musíme. Děláme si provizorní přístřešek kam se na chvilku schováme před ubíjejícím horkem a napijem se vody. Tři... dva... jedna... JDEM K MOŘI NEBO CHCÍPNEM!


Voda krásně studená, šnorchly a ploutve připraveny. Jako první do vody z rozpálenýchú útesů skáče Metalák. Hned po vynoření nastává hlasité vydechnutí a opětovné potopení. To asi znamená že voda je dobrá. Hned na to tam skáče Vlastaman s Kudrnáčem a už se rochní v ledové vodě. Já se opatrně stavím na pokraj a vdechuji slaný vzduch, pode mnou temně modrá voda a slunce kreslící pihy na mou bledou kůži. Poslední nádech, zavírání očí a opět mizející půda pod nohama. Let však netrvá dlouho jako obvykle a po vteřině už mé tělo poliká ohromné množství slaných hlubin a bere mě jako součást sebe. Chlad rozlévající se mým tělem je zpočátku nepříjmený, následně však velmi ulevující. Plaveme, potápíme se, lovíme mušle a topíme se navzájem.

Opalovačka po vyčerpávající koupeli je velmi příjemná a naše kůže pomalu chytá nádech červeně. Opět vytahujeme knihy a odpočíváme jako králové. V tom se objevuje Kudrnáčův bratr s lodí a širokým úsměvem. "Vidíte tamhleten ostrov?" zeptá se. Všichni pomalu nadzvedáváme hlavy a hledíme jeho směrem. "Jo." ozve se sborem. Janek v tu chvilku vytahuje provaz, ploutve, a brýle a dodává. "Chcete se tam podívat?" Mně až jako poslední došlo, že do lodi se vjedem tři a zbylí dva budou taženi za lodí na laně. Smolíka si vytáhl Kudrnáč s Metalákem a tak si dva kámoši plácnou a už se chytají provazu s brýlemi na očích a ploutvemi na nohách. Pomalu se rozjíždíme a s Vlastamanem a slaměným kloboukem vyrážíme na ostrov. Vítr nám bije do očí a ochlazuje naše rozpálená těla. Po pr desítkách minut doplouváme k ostrůvku a vyhazujeme kotvu. Šnorchlujeme, hledáme opět mušle a nakonec šplháme na kamenitý břeh s vychlazeným Radgem v rukách a solí kousající naši kůži. Bezeslov se rozhlížíme po moři a nedalekém Chorvatském pobřeží, usrkáváme pivo a usmíváme se na sebe.
Cestou zpět smolíka mám já a opět kudrnáč, takže se chytám lana a nechávám se vláčet za lodí. Po několika minutách selhává síla a já se pouštím. Zahaluje mě panika z černočerné hlubiny podemnou a po pár uklidňujících slovech Kudrnáče se opět chytám a jemně si obvazuji lano okolo zápěstí. Cesta je nekonečná, proud vody za lodí nám stahuje plavky a na mě křičí Kudrnáčův bilý zadek. Boží. Konečně dorážíme na pobřeží a úplně vysílení sebou mrskáme do písečného místečka mezi kameny.

Ve chvilce kdy naše žaludky mezi sebou opět vedou vášnivou debatu zjišťujeme že se shyluje k pozdnímu odpoledni a jedli jsme naposledy včera. Spěcháme do kempařské lednice pro bohaté zásoby mořských plodů a už vytahujeme pánev s vařiči. Krájíme farmářská rajčata s cibulí, rozpalujeme do žhava zlatavý olej a sliny nám tečou proudem po spálených bradách. K naší malé výpravě se opět přidává kudrnáčova mamča s bratrem a přidávají nám nějaké pečivo které přichází vhod. Mravenci se přidávají k hostině a za ochlazujícího se večera si rveme břicha rybama. Jako zálivku používáme Radga (Radegasta) a teplý vánek hladí naše spokojené duše.

Po dlouho dlouhé sprše s plnými žaludky přemýšlíme kam zalehnem. Mravenci nepřipadají v úvahu a jinde není místo. Co se dá dělat, bereme čm dál roztrhanější spacáky a jdeme na pláž. Je dost kamenitá, takže každý kus oblečení pod sebe je jako dar seslaný z nebes. Ulehám mezi Metaláka a Kudrnáče, kteří se ke mně přátelsky tulí. Za doprovodu ukolébavky z mořských vln usínáme a čekáme na další den.


Někdo mě vyrušuje ze sna svým šťoucháním. Neochotně otvírám oči a vidím kudrnáče jak háže kameny po Vlastamanovi. "Stávej vole jeden." zakleje po desátém neúspěšném pokusu. Náš kamarád oči otvírá ještě neochotněji a nabručeným hlasem nadává. "Chtěls vidět východ slunce nad mořem, tak tady ho máš." zamračí se na něj Kudrnáč a ukáže směrem k nádhernému výhledu. Nad nekončícím mořem pomalu vykukuje žhavé, ještě ospalé slunce a pomalu se škrábe vzhůru. Pobřeží i nás začíná zahalovat zlatým světlem a postupně přicházejícím teplem. Metalák procitá také a už si tam sedíme. Čtyři smrkáči na druhé straně Evropy. Jsme daleko od domova, sami... ale šťastní.


Jakožto mladí bezmozkové už nám cuká žilka když vidíme ty nádherné cumuly rozlévající se po tmavě modrém nebi okolo hor. Házíme věci do auta a opouštíme kemp přecpaný tlustými rodinkami se spálenými prasečími děcky v honosných karavenech a razíme k horám. Cestou zastavujeme někde u cesty na prašném místečku s výhledem na moře a obědváme. Metalák mistrovsky rozvařil špagety do břečky neurčité konzistence a po smíchání s trochou ústřic a všeho co nám přišlo pod ruku to dalo dohromady pokrm vandráků, což jsme konec konců tak trochu byli. Zatímco si naše tělo snaží poradit s nelehkým úkolem zvným dnešní oběd, my se vydáváme na chvilku na pláž.

Je malinká a nikdo tam není. Jsou na ní jemné oblázky a po přečtění nekolika stran z našich knížek se opět vrháme do moře. Plaveme dál a dál až na vzdálený výčnělek útesu z moře. Pod nohama máme opět černočernou hlubinu a mě opět zachvacuje studený polibek paniky. Metalák mě vklidu uklidňuje a Vlastaman se kření. V tom se předemnou objevuje z moře cosi neznámého a po krátkém zastavení a následném zběsilého rozbušení mého srdce se s jekotem otáčím a za doprovodu vodopádu slz plavu zpět na břeh. Něco mě však opět chytá za nohy a já na pokraji smrti zjišťuji... že je to můj debilní kamarád Kudrnáč. Ta věc v jeho ruce byla GoPro kamera, takže máme opravdu překrásný záběr.

Po několika seskocích z útesu se vracíme na břeh, sušíme se a jedeme dál. Cestou jsme zahlédli v horách jeskyni, nad kterou je místo kde by se dalo odstartovat. Během výjezdu vzhůru zastavujeme pro nějaké to víno a pokračujeme dál. Zastvaujeme na konci cesty kde opět s překrásným výhledem doděláváme zbytek ústřic a kalamár, čímž zahlazujeme dnešní oběd výbornou večeří. Moučnitá veka, kterou jíme už přes dva týdny nám nejde přes pusu a zbytek rajčat nám pomůže jídlo spláchnout. Berem padáky, spacáky a vyrážíme pěšky vzhůru. Cestou naši oči pohltila tma, takže za doprovodu baterek šplháme do hor. Po nějaké době konečně dorážíme k jeskyni a vyčerpaní hážeme věci do chladné jeskyně.

Výhled je jeden velký nechutný kýč. Jeskyně, v dálce moře s osvětleným pobřežím a ohromným měsícem nad mořem. Otvíráme teplé bílé víno a dáváme si do nosu. Ve skvělé náladě, příjemně unavení uleháme do prašné kamenité jeskyně a opět upadáme do světa snů.

Ráno nás probouzí teplé sluneční paprsky, takže neváháme a bereme lezecké věci. Je to přece skála ne? Po nějaké té hodině lezení došly zásoby vody a my měli problém. Všichni dehydratovaní jsme šplhaly opět o něco výš na naše vysněné startoviště a rozhlíželi se kolem. Všude ostré křáky a smrt pro mě... pavouci. Naše pilky konečně našli uplatnění a už už jsme přeřezávali křáky. Po půl hodiny likvidování naše poškrábané ruce uchopily padáky a začli jsme vybalovat. První startoval Vlastaman. Na druhý pokud přemluvil svou Vegu že se nemá čeho bát a bezhlavě se vrhnul přes hranu jeskyně a jakmile šlápl do prázdného srázu, už si to plachtil.


Pak jsem přišla na řadu já. Start byl malý a strach mě pohlcoval čím dál víc. Napoprvé se mi nezadařil start, napodruhé jsem si nevšimla balvanu za sebou a skutálela jsem se z něj jak bučmeloun a nakonec jsme našli s fešandou kompromis a vzlétli za Vlastamanem. Po pár vteřinách ve vzduchu jsem si všimla posledního křáku hladově obepínajícího mou nohu a trnů zařezávajících se do mé opálené kůže. Po dlouhé boji jsem ho setřásla a nohy zandala do sedačky. Opět to krásné mazlení se vzduchem. Létání, hledání stoupavých proudů a čistá mysl. Všechny problémy zůstávají dole a vy jste nahoře naprosto volní. Neustále mě štípe noha a tak ji vyndávám abych si ji prohlídla a zjišťuji že je ošklivě pořezaná od zlého křoví. Ze sedačky mi vykapává krev a já se zastavím. Stojí mi to za to nebo ne?


Jistě že ano :-). Létám dál a bolesti si nevšímám. Potkáváme se ve vzduchu a plachtíme. Výhled je neuvěřitelný a my zjišťujem jak máme krásné životy. Jakmile žízeň začíná nabírat nebezpečných rozměrů, přistáváme na malém fotbalovém hřišti. Já přistanu první a Vlastaman mi opět přivodí zástavu pumpy tím, že málem naráží do střídačky. Dopadlo to dobře, ale dostal vylágoš.

Všichni se scházíme a potichu se krademe do cizího kempu natočit vodu a vysprchovat se. Jakoby nic odcházíme pryč, naskakujem do auta a lahodně vychutnáváme studené vody. Rozmazleně se stavujem v krámě po ohromný zlevněný meloun a už si to štrádujeme na pláž. Zapomněla jsem zmínit, že v Greifenburgu jsme si zamilovali potrhlé souboje v beach voleybalu, takže jsme vytáhli naše starého kulatého kamaráda a už si dávali zápas. Odpočinkové přestávky jsme vyplňovali ohromnou porcí rudého melounu a teplého piva. Nemůžem si hold moc vybírat no. Po tom co jsme celý ulepení od melounu a písek se nám začíná otravně lepit na zadek, běžíme k moři. Klouzačka si kluky přitáhla jak magnet, takže na ní dováděli celé hodiny. Pak si všimli že se nekoupu a bez srdce mě hodili do moře. Bylo by to fajn, ale moje potrhaná noha vcelku zaprotestovala. Jakmile si to uvědomili, uplatili mě zmrzlinou za posledních pár kun, které nám zbyly. Až pak jsem se dozvěděla, že přemluvili prodavače aby jim to dal za polovic, protože ani na ni jsme neměli dost peněz. :-D

Sušíme se, nasedáme do auta a vyrážíme dál. Zase na cestě jako jack Kerouac. Tentokrát se řineme do nádherného Slovinska na Germany open, kde na nás čeká organizátor Gasper, ledová tyrkysová Soča, hřebeny hor a přenádherná Slovinština...




POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.....

Létající holka
 

Létající holka

25. února 2014 v 14:43 | Létající holka |  Něco málo o nás



Zdravím všechny létající i nelétající bytosti této krásné planety.
Jak jste jistě uhodli, žiji létáním a miluji přírodu. Můj spletitý původ započíná v nejsevernějším polsku požírající Baltské moře, pokračuje přes slovenské Tatry až na sever České republiky do Jizerských hor. Nyní studuji v Praze a žiji jak nejlépe umím.
Můj život naplňuje krom létání také vysokohorská turistika, lezení, umění (malování, kreslení i knihy), miluji psy a hodné lidi. Na psaní je krásné, že můžete být kýmkoliv chcete...
Ráda cestuji, což mi umožňuje právě paragliding, a dala bych život za své přátele.

Rezavá palice, pihatej xicht a knížka v ruce. To je létající holka :-)

Léto Evropou ve staré Galaxii- Graifenburg

25. února 2014 v 12:53 | Létající holka |  Deník paraglidistky



Léto začíná. Nádech - výdech. Po úmorných, avšak neuvěřitelně silných týdnech v naší překrásné rodné zemi stojíme tady. Vedle rozpadlého domu našeho starého přítele Mirečka v Krkonoších a koukáme na sebe. Jeho malá dcera Majda nás svýma velkýma očima prosí abychom zůstali. Evička, Mirečka žena, se na nás usmívá svým mateřským úsměvem a s rukama založenýma na prsou se s námi tiše loučí. A pak je tu sám Mireček. Neodpustí si narážky na naše nepřiměřené chování a příliž mnoho energie, pak se na nás ale usměje a řekne jen.. "opatrně, děti moje." Takhle nám říká pokaždé. Kdokoliv z naší malé party zaklepe na jeho dveře s prosbou o pomoc, on je zeširoka rozevře s úsměvem na tváři a už běží udělat kafe.

No a pak jsme tu my. Smrkáči.
Jako prvního Vám představím chlapce s ohromnými kudrnatými vlasy a hnědýma hlubokýma očima. Měří asi dvě sta metrů a jako bývalý juniorský reprezentant v lezení Vás do očí praští jeho ohromná ramena. Má prazvláštní povahu, avšak když už pro Vás něco udělá, pochválí Vás nebo se na Vás uměje, vše je mu odpuštěno. Má charisma jako nikdo koho znám. Budu mu říkat kudrnáč.
Jako druhého bych Vám mohla popsat jeho nejlepšího přítele se stejně dlouhými i kudrnatými vlasy avšak svítivě modrýma očima. Je menší postavy, ale lepšího srdce. Je to člověk hodný a starostlivý se špetkou sakrasmu v duši. Nikdy by však nikomu neublížil a co se týče žen, je oproti předešlému příteli, velmi uctivý. Jeho nazvu metalák.
Jako posledního z mého rodinné party Vám povím o příteli, kterého považuji za bratra. Jsme od sebe pouze o rok, nicméně jsme si už v první den padli do oka. Je to rozjařený, divoký klučina s láskou k životu v očích a rovnátkama v puse :-D. Zbytek party stejně jako já řadí do rodiny. Narozdíl od ostatních má světlé vlasy a modré oči, je hubený a velmi velmi zmatený člověk. A jeho nazveme Vlastaman.
V poslední řadě jsem tu já. Malá zrzka s neposlušnými vlasy a mateřskými pudy o své přátele. Vaření, praní, mytí nádobí ... to vše náleží mně. Jsem z nich nejmladší, takže neodpustí sem tam nějkou narážku (ikdyž upřímně, víc to odnáší blonďatý bratr než já). Máme se však všichni rádi, a uděláme pro sebe cokoliv.


Abych se vrátila k původní situaci, Evička objímá kudrnáče, Mireček se do náruče vrhá mně a malá Majda hned za ním. Hrozně si mně a kudrnáče oblíbila a nechce nás za žádnou cenu pustit pryč.
Pak už beze slov nasedáme do tmavě modré Galaxie a s narvaným kufrem vyrážíme vstříc Evropě.

Slunce se stydlivě schovává za velkou porcí smutných mračen, ze kterých se sem tam vykutálý slza dopadající na naše přední sklo. Po chvilce ji však bezcitně smete párek dobře sehraných stěračů. V autě se vznáší prazvláštní opar nejistoty a smutku. Metalák tleskne rukama, vytáhne ohromný stoh cédéček a narve Galaxii do hřtánu rozžhavenou desku Iron Maiden. Nálada se jako lusknutím prstů zlepšuje a všichni naplněni očekáváním a vzrušením razíme na první letošní závod do rakouského Greifenburgu.

Cesta dlouhá, srandy mnoho... všichni jsme naplněni krásou dnešní noci.
Ráno dorážíme do Greifu a už nás vítá nádherný pohled na hory, slunce a idylicky zelené pláně plné krav a dřevěných přístřešků. Kemp je přeplněn hlavně německou mláděží a už se vítáme s našimi českými přáteli. Stavíme auta a stany k sobě a utíkáme na registraci.
Všechno vyřízeno, nasedáme do autobusu spolu s padáky a jedeme. Přestarý vlasatý muž s pořádnou dávkou humoru v srdci řídí náš královský povoz a německá mládež pořvává po celém autobusu. My si klidně povídáme, čteme každý svou oblíbenou knihu nebo rozjímáme s kouzelnými drátky v uších připojených do telefonů a mptrojek. Ušima se nám rozlévá mnoho překrásných tonů naší preferované hudby. Po vysazení na startu ještě pekný kus jdeme pěšky a po doražení nahoru už na nás čeká tlupa hladových organizátorů a čekají na naše závoduchtivé mozky.


Jako první se nám představuje Klaus, hlavní organizátor a poté spoustu dalších lidí, které si stejně nikdo nepamatuje. Po zadání bodů do gpsek a rychlého spořádání skromné svačinky se oblékáme do nervozity z letu. Po pečlivém upnutí do našich vzdušných přátel se suneme na startovní pole. Já si vduchu povídám se svým padákem, který má dvě jasné přezdívky: Káně.. podle názvu Kantega a Fešanda... kterou získala hned po našem prvním setkání. Každý si provádí své vlastní rituály a po zaznění chraplavého anglického hlasu se špatným přízvukem: "The start is open", se všichni piloti dravě hrnou udělat místo svému křídlu a následně bezchybně startují do vzduchu rozevírajícího své laskavé paže spolu se zrádnými zákoutími.

Půl hodiny si ještě každý snaží najít tu nejlepší pozici v uzavřené startovní kružnici. Pozorně naslouchají své vário a jeho melodické pípání, čímž se domlouvá se vzdušnými proudy, který je lepší a který horší... spolu s jejich křídly honosně se pnoucími nad jejich hlavami splývají v jedno tělo a po dosažení nejlepší výšky se tetelí pod sněhově bílými beránky ploucími po obloze. Jakoby se čas zpomalil... hluboké nervozní nádechy závodníků, prsty nervózně chopící řidičky a poslední motlidby k našemu pánu... když v tom se opět ozve špatná angličtina z černé krabičky připevněné na ramenech... "The window is open". Hluboké ticho a čas přepnutý do normálu prolamuje hlasité svištění šňur všech závodníků k dalšímu otočnému bodu dnešního 73. kilometrového tasku. Spoustu malých mravenců se po chaotickém motání kolem sebe sjednocuje a společně se předhání do cíle.

Při točení řádně silného stoupavého proudu, který Vás vynáší výš a výš, se Vám hlavou honí spoustu věcí. Nikoliv však strach o život, nebo myšlenky na smrt. Slyšíte často hrát Vaši oblíbenou písničku, myslíte na tu krásnou souhru se vzduchem a tou neodolatelnou výškou pod Vámi, myslíte na to jak sprostě podvádíte matku přírodu, která Vám jakožto člověku nedala dar létání, a myslíte na to jak se Vám splnil děcký sen. Létání. Přemýšlíte podle terénu, od kud půjdou nejlepší proudy, jaký mrak si Vás trochu přisaje k sobě a který Vás naopak zradí, jaká cesta je lepší, jaká kloubí procento mezi riskem a rychlostí... Vaše hlava se Vám o 200% zvětší a jste schopni vnímat víc věcí najednou než obvykle. Mazlíte se s nebem a ono se mazlí s Vámi.

Pomáháte si spolu s dalšími závodníky, točíte společně stouavé proudy, hledáte jejich jádra... to miluju na závodech v paraglidingu. Není tu taková rivalita. Pomáháte si vzájemně a máte spolu tajné pouto schopnosti vznášet se v oblacích. Rozehřáté skály na dalším otočném bodu k Vám vysílají teplé stoupavé proudy přidzvedající Vás vzhůru. Padák se občas nervózně zakroutí, vy však jako jeho přítel mu dáte jistotu že ho držíte, jste tam s ním a vzájemně si tudíž nedovolíte spadnout.

Další otočák a další a další a pak.... letíte rovně. Po několika hodinách letu už jste vyčerpaní a letíte k cíli, který máte na dosah. Vzduch je klidnější, takže svěsíte ruce, koukáte na svého přítele vzhůru a vysíláte si telepatické signály z krásného letu. Necháte mozek odpočívat a kocháte se tou krásnou hor, slunce a v dálce se třpytícího se jezera utlačovaného kopci okolo sebe. Gps hlásí protnutí cílové pásky a z Vás vše spadne. Vrátí se Vám energie a bezeslov se s padákem domluvíte na nějkou tu srandu. Děláte spolu různé hlouposti, točíte se, spirálujete dolů, wing-overujete, akrobatíte... a pak se přiblížíte k zemi. Jedna z nejnebezpečnějších momentů. paradoxně. Jste v největším nebezpečí v blízkosti země. Vytyčujete si bod na který dosednete a podle výšky kterou mátu pomalu dobržďujete až to příjde... nejprve špička, poté se váha z padáku pomalu přenáší na vaši špičku pravé nohy , levá se přidává, měkká tráva Vás svým teplem opět vítá zpět na zemi kam patříme a pak obě nohy. Popojdete kousek, otočíte se a svému létajícímu přítele dáte pokyn k odpočinku a ulehnutí k zemi. To vše se odehrálo ve dvou vteřinách.


Než se stačím rozkoukat po svých kamarádech, už za mnou beží blon'datý organizátor Klaus, že jsem doletěla jako první žena a che se mnou fousatý německý kamaeraman natočit rozhovor. Moc si z toho nepamatuju. Pár lidí, foťák zběsile ničící mé zorničky a výslech o mém pocitu z létání, jak jinak než ve špatné angličtině. Po nervoznim záchvatu mě uklidnili a s nervozním úsměvem jsem jim pár vět řekla. Odevzdali jsme přístroje na stažení našich letů, uvařili pořádnou porci jídla a po horké sprše a převléknutí do šortek s tílkama jsme si sedli do stínu Galaxie a narvaly si pupky. Sbalili jsme padáky do batohů a šli se vykoupat do jezera. Umyla jse nádobí a po večerech nad Radegastem a spoustou srandy jsme ulehli do svých přepychových lóží skládajících se z vyfukujících se zaplepovaných karimatek, polštářů zapomenutých doma na stole a děravých spacáků.
V noci jsme Vlastamanem vylezli ze stanů a ustlali si spolu pod širým nebem. Zima k nám přicházela ze samotného vesmíru a oslepoala nás svou ohromností. Nekonečné množství hvězd a krásy. Po náročném dni jsme však místo kochání jsme po pár vteřinách usnuli.


Ráno nás škodolibě přivítalo velké množství rosy a první paprsky stále ještě nehřejícího slunce. Postavili jsme na čaj a s rozespalými obličeji jsme protahovali svá rozlámaná těla. Den jako předchozí, rychlé nasednutí do autobusu, briefing a pak... pauza. Na startu se nám začlo plížit několik naštvaných a nebzepečných mračen. Násilně zakrila slunce a vyslala na nás pochmurný chlad. Jako oběť jsme využili padák našeho kamaráda Samuela a schovali se pod něj. Četli si knihy, poslouchali hudbu a tak dál a tak dál.

Organizátoři nechtěli přijít ani o den, takže závod stejně odstartovali. Spoustu lidí posedalo na zem, nedolítli a na vlastní pěst museli dostopovat zpět do kempu. Zvláštní den. Hned co jsem se dozvěděla že Vlastaman, můj malej bráška, se zřítil na své neposlušné Veze čtyrce do hor. Strach mi vysál veškeré barvy a vše bylo černo- bílé. Celá naše parta strachy nedýchala. Volal nám a zněl hrozně vyděšeně. Ležel někde v horách, držel se kamenů aby se nezřítil dolů a modrající ruka spolu s ohromnou bolestí zad mu vháněla paniku do hlasu. Po dvou hodinách vrtulník konečně přiletěl a odvezl našeho Vlastamana do nemocnice o 50 kilometrů dál. Se slzami v očích a roztřesených hlasem jsem narvala kudrnáče do auta a přiměla ho okamžitě jet za ním. Metalák s námi samozřejmě vyrazil taky a nyní, pouze ve třech, jsme opět hnali naší starou Galaxií připočítat dalších pár kilometrů.

Jen co se otveřeli dveře od jeho pokoje, už jsem tam vlítla a bez ohledu na jeho zranění jsem po něm skočila a vlepila mu na tvář ohromnou pusu. Štěstí se mi rozlilo po páteři. Žije. Dlouhé rozhovory v nemocniční kantýně jsme zakončili opětovném navrácení do kempu, stále bez Vlastamana. Jakoby i počasí smutnilo. Už v Lienzu nám olizovala paty bouřka, před kterou jsme tak usilovně spěchali. Potřebovali jsme poklidit veškeré věci na našem stanovišti a bouře ne a ne zpomalit. Dorazili jsme jen tak tak a za doprovodu pláče ze smutných mraků jsme házeli věci do auta.

Organizátoři se nás zeptali co náš kamarád a pak si opět šel každý po svém. Deštivý večer jsme proseděli pod otevřeným kufrem Galaxie s flaškami bílého vína a rozpačitými pocity. Humor se nám vrátil do tváří po upití značné části a pak už jsme si z toho všeho dělali srandu. Však nám ho zítra zase vrátí :-).

Ráno Vlastaman s hlavou vzhůru, sádrou na ruce a odřeným obličejem vstoupil na start a vysloužil si potlesk napuštěn uznáním od zbytku závodníků. My, jaožto jeho rodina, jsme mu šli po boku a byli štastni, že náš skromný počet je opět kompletní. Task byl zrušen kůli dešti a další bouři, takže jsme vichni rychle sletěli dolů a dali si regenarční den. Byl to tak proválenej den, že si ho ani moc nevybavuji. Večer byl však o něco horší.
FREE BEER PARTY FOR PILOTS! Shrnu to. Pamatuji si, jak jsem si povídala s německými piloty a pak tma. Ráno mě metalák s laskavým úsměvem a špetkou výsměchu budí na dnešní závodní den. Vypotácela jsem se ze stanu ještě s lehkou mírou alkoholu v krvi a snažila si rozvzpomenout na včerejší večer. Nic. Nebyla jsem sama. Většina ze závodníků vypadala ráno opravdu špatně a rozhodně jsem nebyla sama, kdo startoval a svelkou nevolností.


Špatný den. Nemohla jsem odstartovat a až na potřetí mi fešanda odpustila a po slibu že už to neudělám se se mnou vznesla vzhůru. Dělala mi naschváli né že ne. Padala mi na hlavu, zlobila mě celý den. Po dlouhém letu jsem přistála a zhroutila se k zemi. Kudrnáč seděl se svou matkou co nás přijela navštívit u Galaxie a zrovna jí ukazoval svou pozvracenou bundu. Taky břebral. Odevzdala jsem přístroje a vrátila se k nim. Vyprali jsme bundu a spolu s metalákem, který mi líčil večer jsme se sunuli na vyhlášení. Jako pilotka sponzorovaná formou UP jsem si musela vzít jejich tričko a kluci zase triko Gradientu. Výsledky jsem sledovala jen zběžně, ale po dnešním prohřešku jsem byla přesvědčena že mi odečtou nějaké body.

Jen odbočím. Bylo mi mým přítelem Metalákem vylíčeno, že jsem se tam náramě bavila s němci a když mě Kudrnáč odtahoval od nich se záměrem, aby mě nějak nezneužili a kdo ví co všechno. Jelikož měl sám dost upito, začal kolem vrátnice jezdit na ukradeném růžovém kole a mě vydal napospas Klausovi. V telefonu jsem našla fotku jak ho fotím u něj v autě zatímco mu vykukuje hlava z podpeřiny. Je mi hrozně.


Během vyhlašování jsme se bavili, komentovali nechutně vypadající němce, když v tom přišla ženská kategorie. Páté místo, čtvrté, třetí a druhé místo vyhrála jediná česká pilotka ve věku 17. let Sabina Loudová na Kanteze XC2. V naší partě se rozhostilo ticho. Všichni nevěřícně vystřelily pohledy na Klause a jeho papír v ruce. Moje tvář se zalila krví a rozpačitě jsem se rozhlížela po zbytku závodníků, kteří na mě zírali s výrazem kterému jsem nerozuměla. Metalák mě postavil na nohy a pobídl mě ať jdu. Ostatní závodníci tleskali a odvahu mi dodalo až když se roztleskala a rozpískala i moje česká partička. Přišla jsem ke Klausovi, ten mě obdařil úsměvem jeho zářově bílých zubů a pohodil svými blond vlasy. "Congratulations Sabina." řekl hrdě a dělal jakože neslyší posměšky z davu závodníků na naši adresu. Políbil mě a to dodalo impuls mým přátelům na pořádnou průtrž pískání a tleskání. Blbci.


Nakonec jsem se dozvěděla, že mě předletěla Melanie hlavně díky mému opuštěnému tasku věnovaný Vlastamanovi a následně i penalizaci za mou poslední chybu. Dostali jsme krásné trofeje se skleněnými orly na mramorových podstavcích, velmi drahou bundu s nápisem PILOT a nějaké průkazy s diplomem a šampaňským. Zlili nás dostatečně a gratulace byli také nekonečné.


Utekla jsem co nejdříve to šlo a začli jsme balit na cestu. Odnášela jsem krabici s jídlem, když v tom za mnou přišel němec kterého jsem si matně vybavovala z autobusu. Začal se semnou bavit a naše konverzace nabírala směr po šipce: Podivno. Nakonec kolem mě prošel kudrnáč s výsměšnou poznámkou.. "s ním ses líbala." Zakoktala jsem se, omluvila se že jsem opilá a rozdrtila tak jeho německé srdce na tisíc kousíčků, které po nás zšlapalo do země dalších tisíce kempistů. Naskočili jsme do auta a rozjeli se k závoře ukončující kemp. Naposledy jsme se rozloučili s Klausem a po projetí branami kempu jsme se vydali na pospas divokému světu dál po naší cestě Evropou ve staré avšak milované Galaxii....


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Létající holka
 


Zákoutí, kam se ráda vracím

23. února 2014 v 20:12 | Cate ^.^ |  Svět podle Cate ^.^
Moje oblíbenější místo se nachází u naší babičky na Vysočině, přesněji v Sobiňově. Je umístěno na velikém kopci, kde je překrásný výhled na bohatou krajinu plnou českých rybník, tichých lesů a vyšlapaných cestiček.

Sedíkm vždy na velikém pařezu, který se tyčí přesně na vrcholku kopce. Sedím tam a pozoruji tu krásu.

Na toto místo mám spoustu vzpomínek hlavně ze svého dětství, jak jsme blbli s bratrancema, či dole na louce hráli fotbal. V tomle zákoutí přicházím vždy na jiné mysšlenky, připadám si volná a klid, který na tomhle místě vládne, mě dokáže přivést na paseku klidných myšlenek.

Neuvěřitelně ráda se tam vracím. Už mi chybí ten klid, ta pohoda a hlavně.. Hlavně moji prarodiče, kteří mě vždy přivítají s otevřenou náručí. :)

Cate

Příběhy o lásce (Sledování Bídníků)

22. února 2014 v 9:09 | Cate ^.^ |  Svět podle Cate ^.^
Proč sledujeme ty láskyplné filmy, kde prostí lidí žijí je z doušku lásky a upřímných úsměvů. Kde nemají co jíst, ale přesto drží spolu - nebo se o to alespoň většinou snaží.

Spoustu lidí na ty příběhy nevěří. Spoustu lidí na ně ani nechce věřit. Otázka je.. Proč ? Proč by někdo nevěřil na příběh, který dává naději a hřeje u srdce?

To bohužel nemůžu moct posoudil. Já osobně s tím vlastní zkušenosti nemám a na ty pevné příběhy (možná naivně?!) věřím. Nikomu to neříkám, nevyprávím mu, jak moc bych chtěla zažít některé okamžiky vytržené z filmu. Musím říct, že zamilovaná jsem ( ááž po uši) a nepotřebuju nějakýho prince, nebo někoho, kdo přijede na bílém koni.

Věřit v něco tak krásného, jako jsou filmy, či vyprávěné příběhy o lásce, je pode mě zcela normální. No holky neříkejte, že by jste nechtěly, aby Vás někdo ráno probudil sladkou pusou na čelo a první, co by V8m věnoval, by byl upřímný úsměv plný lásky. I to se stává - věřte mi ! :)

Napadlo mě o tom psát, když nedávno dávali Bídníky na Nově. Seděla jsem zrovna na posteli a psala jsem seminární práci z matematiky. A jak mě tahle myšlenka napadla? ...

... Dívám se na Bídníky a píšu. Byla jsem do toho tak ponořená, tak zaujatá, že jsem odložila seminárku z matematiky, vzala si tužku, papír a začla psát. Nechala jsem se plně ponořit do atmosféry Velké francouzké revoluce.
Ten příběh se mi neuvěřitelně líbí. Nevím proč, prostě je něm něco zvláštního a vyjimečného, co mě donutilo pustit mojí uzdičku citů a plně se věnovat filmu. Líbí se mi děj, až neuvěřitelně. Zkrátka jsem si oblíbila Jeanův přístup k lidem, tajné scházení Kozety a Mariuse, jak komisař zasvětil celý život honbou za jedním uprchlíkem (až nevynným) a poté zjistit, že nemá jiný smysl života. ( - Cože bylo podle mě smutné). Nemohu zapomenout zmínit malého chlapce sbírajícího kulky. Jak postavili ty muže ke zdi... Ať žije republika !

Cate

Milujeme sníh ! ^.^

20. února 2014 v 21:33 | Cate ^.^ |  Škodolibosti není nikdy dost :P
No to snad ne.
Vylezu ven a tam je nasněženo. Chápete? Nasněženo.. A v Praze ! No, čemu se taky divit, vrátila jsem se z balkonu, sedla si k počítači a hned na seznamu sem si přečetla, jak šíííílená je v Praze kalamita sněhu ( pro skoro detailní popis tu tou dobou byly asi 2 cm sněhu). No, co dodat. Nechtělo se mi, ale musela sem jít do práce.
Když jsem vyšla z baráku, zjistila jsem, že to na schodech dost klouže. Viděla jsem paní od nás z baráku, jak se na ně dívá s hrůzou v očích. ( Většinou tu žijí starší lidi, nebo rodiny s už dospělýmy dětma) No, tak sem se opatrně chytla zábradlí, sešla jsem a paní z baráku jsem pomohla do schodů. Pokud se říká, že málo stačí k dětský radosti, nevím teda, jak bych nazvala maličkost pro radost seniorskou. Né, že bych byla nevděčná.. Ale když mi někdo 10 minut děkuje na schodech, já pospíchám do práce a venku je kláda jako svině, docela mě to začlo otravovat. Tak jsem se rozloučila, otočila se a vzala čáru na tramvaj.
Samozřejmě jsem daleko nedošla. Jak sem se tak vášnivě otočila a snažila se zdrhnout před vděčnou paní, chtěla jsem si zapojit sluchátka do mobilu.. A samozřejmě sem u sebe žádnej mobil neměla, protože jsem ho zapoměla doma. No co čert nechtěl, vracela jsem se ke vchodu a vidím, jak nějaká ženská šla ze schodů. Teda, no, šla.. Přísahám bohu, že tomu, co se stalo, jsem se smát nechtěla. Ale prostě.. To nešlo.

Ta paní se samozřejmě na schody ani nekoukla a tím pádem si nevšimla, jak moc jsou namrzlý. Nechytla se zábradlí a vykročila.. No lidi přísahám bohu, takovýho prdeláka sem viděla snad jenom ve filmech. :D

Jak jsem uvedla výše, já sem se smát nechtěla. Ale to nešlo. V tem okamžik sem tam normálně na chvíli umřela smíchy, padla jsem jsem na kolena a přísahám bohu, málem jsem se počůrala smíchy. No řeknu Vám, chudák paní. :D Tak jediný co, tak vstala a hladila si prdel, prošla kolem mě s tím nejvíc vražedným výrazem a zmizela mi z dohledu.
Po pár minutách mýho blbýho tlemení se jsem se zvedla a šla si nahoru pro mobil. No, jak už to u holek bývá, se svým vtipným zážitkem jsem se chtěla okamžitě podělit a tak jsem neváhala a zavolala svojí stejně škodolibý kaamrádce. A tak jí to povídám, smějeme se, otevřu dveře, a.. Hodím TUTOVĚ stejnýho prdeláka jako ta ženská předemnou. Ta už se vracela domů od popelnic ( předtím jsem zapoměla zmínit, že vynášela odpadky) a první, co viděla bylo, jak jsem si kecla na to stejný místo. No lidi, takhle se mi v životě nikdo nevysmál.
Co dodat, vím, že se říká " Boží mlýny melou pomalu, ale jistě."
No, jenom já můžu mít kliku na takhle rychlou spravedlnost ! :D

Cate

Jak být sexy na koupališti? Zeptejte se Bobiny ! :D

20. února 2014 v 21:32 | Cate ^.^ |  Ze života kamarádů
Jedna kamarádka ( zde pod přezdívkou Bobina) mi jednou vyprávěla, co se jí stalo minulé léto. Co k tomu na začátek prozradit? No chudák holka ! :D
Byl teplej letní den a moje (převelice šikovná kamarádka) měla už pár týdnů nohu v sádře. Den předtím, než měla jít na sundání sádry, si pro zlepšení nálady ( a nejspíš i pro oslavení sundání sádry) vyrazila koupit plavky. No co čert nechtěl, v prvním krámu jí hned jedny zaujaly. Tak se do nich zadívala, chvíli přemýšlela a nakonec se rozhodla, že si ty plavky koupí. Odhodlaně je vzala do ruky a vykročila ke kase.

Ovšem daleko nedošla. V tom krámu byla takový fronta, že to snad ani možný nebylo. Bobina se lekla a nasadila velmi znuděný výraz. (Znáte ten pocit, když se zadíváte na to, co držíte v ruce a přemýšlíte, zda má cenu to kupovat a stát tu frontu? Tak ten přesně Bobina měla.) Kdežto ! Najednou se na ní otočil kluk před ní, usmál se a poznamenal: " Tak co, budeš tu stát, nebo to vzdáš?"
No, jak ste jistě všichni předpokládali, moje koketoidní kamarádka v té frontě zůstala ( a my všichni víme proč), takže si plavky koupila. Ti dva se dohodli, že by je mohli hned druhý den vyzkoušet někde na koupališti. A tak se domluvili, že Bobina po sundání sádry dojde na koupák.
Druhý den se Bobina probudila s úsměvem na rtech. S tím, jak vypadala, si dala samozřejmě velice záležet, pečlivě se oholila, umyla a načesala si vlasy, nahodila nějakou tu voděodolnou a vyrazila k doktorovi. Za ne moc dlouhou dobu byla bez sádry a už mazala na koupaliště, kde na ní čekal Bob. (Takhle ho nazveme, snad se Vám to nebude plést :D) Chvilku tam stáli, smáli se a povídali si. Po několika minutách si řekli, že se převléknou a dají si sraz u hlavního bazénu.

Celou dobu převlékání myslela Bobina jen a jen na Boba, jak moc se těší, až ho uvidí polonahýho a jak si to spolu užijou. Převlékla se do plavek, vzala si ručník a vyrazila k bazénu, kde už na ní opět čekal Bob.
Vyšla na slunce, zamávala mu a usmála se. Ale Bob se nesmál. Bob si jí prohlížel od spoda dolů a culil se. Až když k němu Bobina přišla a zeptala se, co se děje, neudržel se a začal se neuvěřitelně smát. Bobina stála v rozpacích, nevěděla, co se děje a tak si začla prohlížet sama sebe a ... PROBOHA!

Jak jsem psala, Bobina se pečlivě oholila.. Ale na jedné noze měla sádru. Když se podívala na svoje nohy, málem se rozbrečela. Jednu nožku měla precizně oholenou, za to tu druhou měla chlupatou jak nějaká opice z pralesa. Bob stál vedle ní a nemohl se přestat smát. Bobina ještě chvíli stála, pak se zamračila a poznamenala: " Haha, děsně vtipný".

Znáte ten pocit, když někoho vidíte, jak strašně moc se směje? No, co si bude povídat, za chvíli tam stáli a oba brečeli smíchy. Nakonec se sebrali a šli na zmrzlinu.

Teď spolu nechodí, ten den to prostě nevyšlo. Zato jsou to ti nejlepší kamarádi, který se mohli najít.

Ponaučení? Zasmát se sama sobě někdy neuškodí ;P

Cate

Sexy servírka

20. února 2014 v 21:32 | Cate ^.^ |  Ze života kamarádů
Mám kamaráda (teď s krycím jménem Twinky), který mi jednou vyprávěl takovou prkotinu, u který sem se docela nasmála. Samozřejmě, jak je to u kluků daný, šlo o nějakou pěknou slečnu.
Twinky šel takhle jednou do nějakýho baru (či restaurace nebo spíše hospody, už si to přesně nepamatuju) a tam si sedl s kamarádem a kecali. Povídali si o různých věcech a kravinách, jaký jenom kluci můžou řešit a smáli se každý kravině. No a najednou si Bob všiml něčeho, čeho si nešlo nevšimnout. Prošla kolem něj sexy blondýnka v krátký sukni, s tácem v ruce a sebevědomým úsměvem na rtech. Prošla kolem něj a sladce se na něj usmála. No co si budem povídat, celou dobu z ní nespustil oči.
Když Twinky s kamarádem dokecali, rozhodl se zaplatit za oba, aby se před barmankou vytáhl. Mávl na ní a nasadil sexy úsměv, povytáhl obočí a naznačil, že by rád platil. Barmanka kývla a úsměv mu opětovala.
"Dám jí dýško, nějaký nejvíc největší a pak jí někam pozvu, nebo si zjistím číslo", řekl si Twinky.
No co čert nechtěl, přišla ta nejvíc nejtlustší barmanka, kterou kdy Twinky viděl. Takovej šok snad ještě nezažil. S třesoucíma se rukama jí vrazil peníze, o které žádala a utekl co nejrychleji mohl !

Ponaučení? Nikdy nebalte dceru majitelky hospody ! :D
P.S: Přikládám názornou ukázku, jak to mohlo vypadat ;) :D
Cate

...Slzy

20. února 2014 v 21:30 | Cate ^.^ |  Svět podle Cate ^.^
Někdy jsou slzy to jediné, dle čeho lidi poznají, že ste k nim upřímní a co doopravdy cítíte. Ale co když je někdo nevidí? Co když někdo jen něco napíše a ani vás v tu danou chvíli nemůže vidět? Proč jsou na sebe lidi tak zlí a nepříjemní kvůli maličkostem a věcem, co nejsou důležité?

Teprve až když někoho vidíme plakat, dojde nám, že sme udělali chybu. Jen mě mrzí, že to zachází takhle daleko jen kvůli bezvýznamným věcem. Alespoň většinou.
Cate

Holky hrající hry.

20. února 2014 v 21:29 | Cate ^.^ |  Svět podle Cate ^.^
Patřím mezi holky, co už od malička pařej různý hry.
Už jako prcek jsem hrála na PS s kamarádem (když se šly naše maminky navštívit, no určitě ste to taky zažili) nějakou hru, která se jmenovala myslím Monsters. Prostě velká gorila bojovala s takovým velkým "elektrickým" robotem v městě, který zároveň ničili. No milovala jsem to.
Později jsem přešla na různý hry, hlavně onlinovky. Začla jsem využívat TS a plně skype. Seznámila jsem se spoustou kluků, který dlouhou dobu nevěděli, že vlastně hrají s holkou.. Až když mě slyšeli.
No, samozřejmě jsem se nikdy nevyhla těm kecům, jako například: " Wow, ty si holka, jo? A hraješ tuhle hru? Dáš mi prosím icq?" ( - později facebook)
No, ve většině případů jsem kontakt nedávala. A když už jsem to udělala, nastaly kecy typu: "Tyjo, ty nejsi tlustá jo? Hmm, taková pěkná holka a hraje hry."

Bože, proč si většina kluků myslí, že když holka hraje, tak to bude nějakej mega nerd, zaprdlej, sedící mezi brambůrkama a topící se v coca-cole? Nebo dokonce"fake"?
Blbost. Fakt mega blbost. :)
Cate

Kam dál